Čtvrťáci mají za sebou další akční (ne)výuku, která byla naplánována již před Vánocemi, ale protože nás bylo ve škole pro vysokou nemocnost malinko, přesunuli jsme její konání na leden. Po Vánocích jsme přišli všichni, takže mise mohla začít.
Žáci byli celí napjatí. Věděli, že se bude něco dít, ale netušili, co je čeká. Proběhl tedy brainstorming na základě indicie – “bude se to týkat nás – třídy”. Žáci hádali, že je budou čekat nějaké hry, aktivity, možná se nebudou učit a třeba budou také něco psát. Nebyli daleko od pravdy. Na začátek kousek konverzace, potom nějaký ten pracovní list “o mně”, následovalo příšerkování a předávání tvrzení do papírových boxů, které si sami (pomocí návodu) složili.
Ve druhé části byla ke spolupráci přizvána speciální pedagožka pracující při naší škole. Tato se s žáky přivítala, nechala je posadit do debatního kroužku, aby se s žáky seznámila a společně nastavili pravidla, se kterými měli všichni souhlasit – ke každému pravidlu se mohli vyjádřit. Poté uzavřeli společnou dohodu a hry mohly začít. Ocitli jsme se na dostizích, na moři, na slunci a zase zpátky ve třídě, přičemž posledním úkolem bylo zaznamenat si jedno přání pro sebe, jedno přání pro třídu. Na toto dostali žáci pracovní list, který si vyplnili sami za sebe, posadili se do kruhu, a kdo chtěl, mohl vyslovit svá přání nahlas. Vedoucí ale upozornila, že přání budeme naslouchat, ale nebudeme je komentovat – budeme tudíž respektovat přání druhého. Většinou bylo vysloveno: abychom byli kamarádi, abychom se nehádali, abychom se spolu bavili a spolupracovali. Nejtěžší byla aktivita “na moři” – aktivita musela totiž probíhat v naprosté tichosti. Žádná slova, posunky, zvuky. UFFFF 😉
Po malé anketě o tom, jak koho ve třídě známe, jsme rozbalili něco barevného, něco kulatého, něco šustivého, něco, co má ouška. Po chvíli nám bylo sděleno, že to je psychomotorický padák. Po úpravě třídy – museli jsme si udělat dostatečný prostor, abychom mohli rozbalit psychomotorický padák – následovaly společné aktivity. Každý chytil jedno/dvě ouška padáku. Instinktivně začali padákem hýbat – spontánní pohyb, radost, energie třídou jen sršela. Žáci byli seznámeni s tím, jak se s padákem pracuje, že je důležité držet jej za všechna poutka, aby se neroztrhal. Před první aktivitou se svěřili s tím, že se jim lehkost a barevnost padáku velmi líbí, některým bylo nepříjemné šustění, případně průvan, který pohybem vznikl, jiný byl pobaven tím, že „málem uletěl i s padákem“. Po každé aktivitě jsme si vždycky řekli pocity, vyjádřit se mohl každý, kdo chtěl. Padák určitě svou funkci splnil. Všichni se uvolnili, zapojili se do všeho, co bylo připraveno, cíl byl tedy naplněn – nikdo neřešil, kde, vedle koho stojí, s kým si mění místo, s kým je ve skupině, koho se dotýká/kdo se ho dotýká. Každý spontánně reagoval, všichni byli aktivní a plní dojmů, které jsme si v průběhu sdělovali. Padla připomínka, že někomu bylo nepříjemné teplo pod padákem (když byli zakrytí).
Po úvodní evokaci se žáci ihned ptali na to, co se bude dít dál, proto jsme nemeškali, rozdělili jsme se do skupin a vrhli jsme se na společenské hry. Vysvětlili jsme si pravidla a pustili jsme se do hry. Žáci hry CINK ani TIK TAK BUM – FAMILY neznali. Po chvíli ale byli všichni vtaženi do hry a panovala dobrá nálada, soutěživost, ale také skandování a fandění. V závěrečné části jsme hovořili po tom, co nám činnosti posledních dnů přinesly – žáci zmínili, že se jim líbilo, že se spolu baví, soupeří, podporují se, chtějí spolupracovat,… Než bylo po všem, požádali žáci o pár závěrečných aktivit, které si chtěli ještě jednou zkusit. Začali padákem, kde si vyzkoušeli další aktivitu, pokračovali plavbou na katamaránu a skončili společenskými hrami, které si nechali rozehrané po celé páteční dopoledne.
Vážně jsme si to všechno pořádně užili!