13. listopadu byl Mezinárodní den nevidomých. Při této příležitosti si čtvrťáci vyzkoušeli v různých aktivitách, jaké to je, když se nemohou spolehnout na svůj zrak. Dostali totiž pásky na oči a učení se zážitkem mohlo začít.
V prvním bloku si museli žáci pověsit aktovky na háček, zasunout židli a vyjít ze třídy na chodbu, kde každý dostal pásku na oči. Společným úkolem bylo posadit se na své místo, po splnění si ale museli nechat pásku na očích a sdílet své pocity. Tyto pocity byly zaznamenány učitelkou na flipchartový papír. Žáci sdělili, že úkol nebyl nijak těžký, protože svou třídu znají, někteří hledali záchytné body – lavici, radiátor, umyvadlo. Objevily se pocity chladu, obavy z nevědomosti, co se bude dít – vždyť nevidím, zároveň i těšení se na to, co se bude dít.
Když se posadili, začala paní učitelka tvořit plachtu na brainstorming – žáci sdělovali, co slyší, odhadovali, co se chystalo – poznali stříhání papíru, otevření šuplínu, fixu, psaní fixem..
Následovně kreslili se zavázanýma očima na mazací tabulku podle pokynu, na díla ostatních se šli posléze podívat.
- POSTŘEH: více se musíme soustředit na mluvené slovo, je větší ticho, úkoly plníme pečlivěji a stihneme tak více věcí.
Na začátku dalšího bloku se žáci seřadili u dveří třídy a nasadili si pásky na oči a dostali pokyn – budeme se ve skupině někam přesouvat – potřebujeme pravidla, jaká? Žáci uvedli: musíme jít pomalu, můžeme mít natažené ruce, ale to se můžeme ztratit, protože nevíme, kam půjdeme. Instinktivně utvořili dvojice a chytli se za ruce. Učitelka skupinu upozornila na to, že se musí vzájemně hlídat. Ve chvíli, kdy se rozpojí, musí na sebe počkat.
Žáci při přesunu usuzovali, kde se nachází. V první chvíli byli trošku dezorientovaní, mysleli si, že jsme přešli do učebny hudební výchovy. Brzy ale postřehli, že jim je zima – z toho vyvodili, že jsme v prostorách šaten – jdeme asi do tělocvičny.
V tělocvičně byly připraveny dvě různé opičí dráhy, nikdo nesměl říct, co vidí. Panovalo ticho, kázeň, učitelka a asistentka předvedly každému družstvu, co musí dvojice splnit – „vidoucí“ byli poučeni o tom, že mohou dávat pouze pokyny, nesmí říct, co se před „nevidoucími“ nachází.
Po úklidu tělocvičny, všichni se shromáždili uprostřed tělocvičny a nasadili si opět pásky na oči. Mezi tím byly po tělocvičně rozmístěny zvonky, bomby, bubínek a tamburína – žáci měli putovat za zvukem.
- POSTŘEH: Potřebujeme komentář, abychom dokázali úkol splnit a nic se nám nestalo.
Třetím krokem bylo seznámit žáky s písmem, o kterém se dozvěděli, že ne každý nevidomý ho umí. Pátrali po tom, proč tomu tak je. Každý dostal pásku na oči, do ruky kartu, na které bylo vždy něco vytlačeno – hmatem zjišťovali, co drží v ruce, poté svou domněnku nakreslili na mazací tabulku. Poté pásku sundali, aby zjistili, co to vlastně drželi. Porovnali si své karty a zjistlili, že se vždycky jedná o seskupení teček, které „jsou a nejsou vidět“. Došlo k seznámení s principem. Každý dostal za úkol pomocí tabulky zjistit, jaké má písmeno, poté napsat vylosované slovo do připravené osnovy. Dále se podepsali a luštili tajenku – 4 slova, která byla rozložena na jednotlivá písmena, která když seskládali, utvořila jednu větu – „Jsme rádi, protože vidíme“
Proběhla společná debata o tom, proč nevidomí Braillovo písmo neovládají, hledali jsme klady a zápory psaní, čtení a užívání tohoto písma.
Pěkný POSTŘEH – nevidomí mohou vlastně číst po tmě. Nicméně je velmi důležité se soustředit a mít dobře vyvinutý hmat. Některý z žáků vyřkl myšlenku, že určitě záleží na tom, kdy došlo k oslepnutí – jestli se s tím narodil, nebo se mu něco stalo.
Ve čtvrtém kroku jsme řešili, jak takový nevidomý funguje sám každý den. Proto jsme si vyzkoušeli několik úkolů, se kterými se běžně potýkáme – zajít si pro pití, naplnit si kelímek, přinést si ho na místo tak, aby nikdo nic nerozlil, seřadit předměty podle velikosti, nakreslit obrázek, nachystat si věci do daného předmětu,… Nejlegračnější byl úkol s nakreslením obrázku – vznikly skutečně unikáty.
Po chvilkovém odpočinku – přeci jen bolí oči, hlava, za ušima z pásek na oči a zapsání postřehů do brainstormingové plachty – žáci opět pásky nasadili. Dostali tabulky, fixy a jejich úkolem bylo zaznamenat odpovědi na otázky – jakou barvu má podlaha v naší třídě, kolik zde máme lavic, kolik světel, jaký mají tvar, jaká je podlaha na chodbě.
- POSTŘEH: Zjistili, že určité věci vlastně ani nevnímají, nesoustředí se na ně, berou je jako automatickou věc.
Společnou úvahou, na základě získaných zkušeností, se žáci dobrali k tomu, že nevidomí sice „nemají oči“, ale za to mají lépe vyvinutý sluch – jsou vynikající hudebníci, mají lépe vyvinutý hmat – čtou Brailla, ale také se mezi nimi nachází řada umělců – výtvarníků. Na vlastní kůži jsme si vyzkoušeli, jak takový umělec může tvořit. Žáci si nasadili pásky a na připravené papíry kreslili to, co jim vyučující řekla, když hodila dvěma kostkami – nakresli 3 vlnkované čáry, využij celé plochy papíru. Vyměň si barvu a … opět hodila dvěma kostkami a sdělila, co padlo.
Po splnění úkolů proběhla vernisáž – žáci se podívali, jak pracovali jejich spolužáci.
Dalším krokem bylo utvořit skupinky po 3-4, každá skupinka debatovala o tom, co takový nevidomý určitě nemůže vykonávat za povolání/činnost. Tyto úvahy jsme si vyvraceli – argumenty, videem na youtube.
- POSTŘEH: Nevidomý může vykonávat cokoli, když na to má podmínky a možnosti.
Po nabytých zkušenostech a vyvracených tvrzeních se každý žák zamyslel nad tím, co by bylo, kdyby byl nevidomý – své myšlenky zapsal na připravený pracovní list.
Na závěr se všichni sešli v debatním kroužku a došlo na debatu nad zapsanými postřehy v brainstormingové plachtě a uzavřením tohoto tématu.
- POSTŘEH: Jen jednoho žáka napadlo položit otázku: „Proč jsme se vlastně zabývali slepými lidmi?“ Vysvětlili jsme si, že 13. listopadu byl Mezinárodní den nevidomých – pro nás velmi lákavé téma.